Stala se vám někdy situace, že když něco cíleně hledáte, tak to prostě nenajdete? Anebo naopak, když něco velmi chcete, ale nehledáte to, tak se to vynoří odnikud. A takhle se to stalo i mně. Říkala jsem si, že ze všech polí bych asi nejvíc chtěla uvidět to, které pro mě nejvíc znamená.
Všichni obdivujeme polní krásy stvořené přírodou, s tou barevností, hustotou a výrazností rostlin na polích. Ale co se stane potom? Může uklizené pole bez rostlin vypadat pořád hezky? To si pište!
Studovali jste někdy západ slunce? Všimli jste si, na kolik barev se rozpadá nebe a kolik odstínů se v něm prolíná? A pokud zapadající slunce vrhá světlo na zlaté klasy pšenice, je z toho neodolatelná nádhera.
Stalo se vám někdy, že jste takhle projížděli kolem nádherného přitažlivého fialového pole, a nevěděli jste název krásy, co na vás koukala svými květy? Sice fialové máky nechávám na jindy, ale tentokrát se mi poštěstilo zažít, ačkoliv nevelké, ale hrozně fotogenické pole svazenek.
Jednou z věci, kterou miluji na přírodě, je fakt, že mě dokáže nabít pozitivní energií. Občas jsme tak moc pohlcení každodenní rutinou, že zapomínáme na důležitou věc – život tkví v maličkostech. Snažím se proto všímat si co nejvíce těch krásných okamžiků. A česká flora má opravdu co nabídnout. Jako červnovou rostlinu jsem tedy vybrala mák.
V době koronaviru jsme si udělali novou zálibu – víkendové výlety za přírodou. Konec konců, kdybych furt seděla jenom doma, pravděpodobně bych se zbláznila. Spojili jsme tedy příjemné s užitečným.