Zažili jste někdy, že jste jeli někam z bodu A do bodu B a do bodu B jste furt nemohli dojet? To se mi stalo, když jsme jeli z Kristina Hrádku u Děčína zpátky do Prahy. Ráno jsme opustili náš hotel a chystali se domu po dálnici. Ale pořád jsme někde zastavovali. Poprvé v lese, pak v poli. No a pak už jsme po dálnici nejeli a rozhodli jsme najít výhled na hory, který měl být někde nad tunelem. Jak se to nám ale často stává, při hledání něčeho na cestě se náhodou otevřou úplně neočekávané věci a výhledy, u kterých strávíme hodiny. To byl přesně přiklad tyhle cesty na Ústecku.
Obecně mě ústecká příroda pokořila již z auta na dálnici, kde se oku otevírají krásné vlnité terény a křivolaké stezky. Sice neumím malovat, ale hned se mi chtělo někde sehnat štětce, barvy a papír, abych tuhle nádheru nějak zakonzervovala v čase. Taková krajina prostě nemůže neinspirovat.
Evil tip: Mnohém více se toho ale otevírá, když sjedete z dálnice. Obecně to je druhé pravidlo, kterým se ve svým životě řídím: pokud mám možnost, nejedu po dálnici. Tímto způsobem jsme objevili desítky a desítky krásných míst, které bychom jinak nenašli. Platilo to jak ve Švýcarsku, na Krétě, tak v Česku samozřejmě také. Navíc jiné uhly pohledu na cokoliv dokážou vás mile překvapit, takže rozhodně to stojí za to.
Z prvního pohledu mi přijde, že ústecká příroda má pohádkovou atmosféru. Je to ve mnoha ohledech samozřejmě díky skálám a kopcům a také řece Labi, která je vlnitě rozsekává. Téměř symetrická krása kopců je způsobena svým sopečným původem. V ČR dřív byly i sopky, což je dneska nemožné si představit.
Můj oblíbený výhled toho dne byl ovšem ne seshora, ale naopak z dolu, u jedné z ústeckých vesniček, kde se otevírala krajina na horu Hazmburk s pohádkovou zříceninou na její vrcholu. Občas nemusíme jet do zahraničí pro krásné památky. Stačí vnímat svět kolem sebe. I když prostě jedeme z bodu A do bodu B.
0 Comments