Jednou za čas se v životě stanou velice zajímavé shody náhod, které následně vyústí ve včerejší vernisáž od TMBK. Jak se to stalo? Je to docela zábavná historka. Letos v únoru jsme takhle chytli chřipku a tím byla naše účast na ComicConu úplně v háji.
Všichni se honíme za máky, slunečnicemi a obzvlášť´ levandulí. A viděli jste někdy pole měsíčků? Pokud ne, tak jsem ve vaší skupině! Na naší cestě po jižní Moravě, mezi všemi těmi vinicemi a jejich zelení jsem náhle spatřila oranžovou oázu.
Stala se vám někdy situace, že když něco cíleně hledáte, tak to prostě nenajdete? Anebo naopak, když něco velmi chcete, ale nehledáte to, tak se to vynoří odnikud. A takhle se to stalo i mně. Říkala jsem si, že ze všech polí bych asi nejvíc chtěla uvidět to, které pro mě nejvíc znamená.
Všichni obdivujeme polní krásy stvořené přírodou, s tou barevností, hustotou a výrazností rostlin na polích. Ale co se stane potom? Může uklizené pole bez rostlin vypadat pořád hezky? To si pište!
Studovali jste někdy západ slunce? Všimli jste si, na kolik barev se rozpadá nebe a kolik odstínů se v něm prolíná? A pokud zapadající slunce vrhá světlo na zlaté klasy pšenice, je z toho neodolatelná nádhera.
Bloodshot. Akční sci-fi, které nabízí pohled do budoucnosti lidstva. Nechci vám tady převyprávět děj filmu, protože to se můžete dočíst na mnoha jiných stránkách, ale spíše podat můj pohled na dilemata, která se ve filmu objevují.
Stalo se vám někdy, že jste takhle projížděli kolem nádherného přitažlivého fialového pole, a nevěděli jste název krásy, co na vás koukala svými květy? Sice fialové máky nechávám na jindy, ale tentokrát se mi poštěstilo zažít, ačkoliv nevelké, ale hrozně fotogenické pole svazenek.
Dneska řeknu pár slov o filmu, na který jsem se chystala už strašně dlouho, ale nějak jsem to furt odkládala (koronavirus, jiné aktivity). V tom nedostatku času jsem konečně šla do kina a můj verdikt je následující – každý by toto promítání měl vidět.