Svatý Jan pod Skalou: Let nad mlhou

Už jistě víte, že se mi občas povede být ve správný čas na správném místě a stává se to nějak samo. Možná to je proto, že jsem permanentně naladěna na přírodu a ona to nějakým způsobem cítí. Takovými náhodami se mi poštěstilo už několikrát být svědkem kouzel, která příroda ve svém arsenálu má.

Již hodně dlouho se mi takhle chtělo navštívit svatojanskou skálu u Berouna ve Středočeském kraji. Začalo to tím, že jsme jednou projížděli okolo na cestě na zámek Karlštejn. Když jsem viděla ten nádherný klášter utopený v lesích a skálách, slíbila jsem si, že určitě sem přijedeme na podzim. Proč na podzim? Protože jsem tak nějak vytušila, že v tomto ročním období tady musí být obzvlášť krásně. Výběr tedy padl na jedno podzimní sobotní ráno, kde jsme si nastavili budík na šestou, a když zvonil, tak se nám nechtělo moc vstávat a vůbec někam jet. Já ale ze zkušenosti vím, že je lepší něco udělat, i když se strašně nechce, něž pak litovat, že jste to neudělali. Tohle je jedna z filozofii mého života, které se držím.

Takže v 7 ráno se nakonec vyrazilo a čekala nás všude mlha. Jelikož svatojanská skála nabízí úchvatný výhled na stejnojmenný klášter a přesně ten jsem strašně chtěla vidět, situace se mi zdála docela ohrožena. V mlze, jak víte, člověk toho moc neuvidí. Ale když už jsme tam přijeli, přímo pod ten klášter, tak se rozhodlo stejně na tu skálu vyšplhat. Musím říct, že po vyšlapu na Svatého Jana Diktejská jeskýně na Krétě se muže zdát brnkačkou. Stezka tam je natolik strmá a divoká, že jsem sotva lapala po dechu. Představovala jsem sebe v nějakém dobrodružném filmu a říkala jsem si, že to prostě musím vyjít, protože na konci mě čeká poklad. Nakonec poklad tam opravdu byl. Na samém vrcholu. Sice klášter nebyl vůbec vidět a ani samotné hory moc ne. Ale celého Svatého Jana pokrývala hustá mléčná mlha.

Tma a šeď tady vůbec neexistovaly, protože to všechno zůstalo dole pod námi. A nad celou tou mléčnou pěnou na čirém modrém nebi vycházelo slunce, což mlhu obarvovalo trochu do růžova. Nejlepší na tom bylo, že od doby kdy jsme na vrchol skály takhle ráno dorazili, byli jsme tam prakticky sami! To je neuvěřitelný pocit.

Nakonec jsme tam strávili asi dvě hodiny a kochali jsme se výhledem. Mlha za tu dobu postupně opouštěla hory, dokud úplně neukázala barevné stromy a klášter, který jsem tak chtěla z výšky vidět. Ale toho rána se ukázalo, že klášter nebyl dominantou a česká příroda mě dokáže ohromit pokaždé nanovo.